Rod lazebníků-chirurgů Linhartů

V rodě Linhartů je zaznamenáno několik generací lazebníků a vynikajících chirurgů. V poměrně sporadických záznamech matrik nacházíme pouze několik málo údajů kolem tohoto významného jméma. Karel Linhart, chirurg, s manželkou Barborou působil v domě číslo 70 (bývalé pohostinství Na Pernštejně). Tomuto manželskému páru se narodila 13. 8. 1779 dvojčata Rosalie a Eleonora a 6. 9. 1786 dítě jménem Barbara. V roce 1787 zemřel v té době tříletý Josef Linhart, syn Karla Linharta. Datum jeho narození se nedá zjistit, protože naše matriky z doby před rokem 1778 - 1782 jsou dodatečně sestavené zápisy. Nejstarší matriky se staly obětí požáru.

V roce 1807, dne 21. 1., je zde zaznamenáno narození Anny Linhartové, jejímž otcem byl František Linhart, chirurg v Tišnově, a matkou Dorotea, rozená Witt. V roce 1815 se narodila těmto rodičům dcerka Františka Josefa Ludevika, která zde 16. 2. 1818 zemřela. Ještě třetí dítě přivedli tito rodiče na svět, a to 10. 6. 1820 Aloisii Linhartovou, která již 4. 1. 1821 zemřela.

Ani Karel, ani František Linhart v Tišnově nezemřeli. Je velmi pravděpodobné, že jako vyhlášení chirurgové si zvolili rozsáhlejší okruh působnosti - Brno. " V roce 1809 ošetřoval ve Veverské Bítýšce jako felčar raněné vojáky František Josef Braun. Zajímavé však je, že zeměbrance V.Kříže po šest neděl léčil tišnovský ranhojič Karel Linhart." (Karel Eichler, Dějiny panství veverského, str. 366.)

V březnu roku 1943 přichází do Tišnova dopis z Itálie. Univerzitní profesor Attilio Cattarini z Říma se živě zajímá o genealogii tišnovských Linhartů. Píše o úspěšné amputaci, provedené pevnostním chirurgem Františkem Linhartem na vězněném italském karbonáři Maroncellim v Brně na Špilberku. V dopise je uvedeno jméno chirurga Františka Linharta, nar. 14. 3. 1777 v Tišnově na Moravě, zkoušeného 27. 1. 1811, jemuž podal italský vlastenec po úspěšně skončené amputaci nohy vlastní rukou růži.

V roce 1822 byla na brněnský Špilberk dopravena skupina italských "velezrádců" mezi nimi byli i známý hudební skladatel Pietro Maroncelli a spisovatel a básník Silvio Pellico, jenž před převozem na pevnost Špilberk (ten měl tehdy pověst nejstaršího vězení v monarchii) úpěl v žhavých olověných kobkách benátského žaláře. Pellico ve své proslulé knize vzpomínek "Mio Prigiony" (Mé žaláře) popisuje operaci svého druha Maroncelliho: Bolestivý nádor v koleně zbavil Pietra Maroncelliho možnosti chůze a hrozila mu smrt, nebude-li noha včas amputována. Se svolením císařského dvora směla být operace provedena přímo ve vězení.

Nemocný seděl na okraji lůžka s nohama spuštěnýma. Držel jsem jej v náručí. Nad kolenem, kde byla noha již zdravá, byla jako znamení, kudy má vésti řez, uvázána pentlička. Lazebník nařízl nohu dokola asi na prst hluboko a převlékl kůži nahoru, aby si uvolnil místo,a pokračoval v přeřezávání svalů. Krev prýštila potokem z cév, ale byla rychle zastavována hedvábnými nitkami, kterými lazebník cévy utahoval. Nakonec byla přeřezána kost. Maroncelli ani nehlesl. Když viděl, jak mu odnášejí uříznutou nohu, smutně na ni pohleděl a pravil chirurgovi: "Zbavil jste mne nepřítele a nevím, jak bych se vám odměnil." Na okně byla ve sklenici růže. "Podej mi ji prosím," řekl mně. Přinesl jsem mu ji. Podával ji starému chirurgovi se slovy: "Nemám nic jiného, čím bych projevil svou vděčnost."

Mimo výše uvedených záznamů v matrikách se nezachovaly bohužel o rodině Linhartů žádné podrobnější zprávy.

Datum vytvoření: 31.1.2014 / Datum změny: 31.1.2014